Ach jo... Neslyším motor. No jo, budu si muset zvyknout. Žádné vibrace. 143 koní přece musí být někde znát! Aha, zkusíme to jinak. Všechno mi padlo do ruky, inu Japonci a můj vztah k jejich dokonalosti. Sedím v pohodlném křesle pilotní kabiny. Všechno je nastavené k mým potřebám a naprosto mi vyhovuje tvrdost sedáku, opěrek i pérování podvozku. Nemůžu si vynachválit automatickou klimatizaci, která udržuje neuvěřitelně krásných 20°C v celém kupé. Když jsem spustil motor, zaregistroval jsem, že se někde něco probudilo k životu. Kontrolky zhasly, stroj je bez chyby, svítí jen ta, co mi říká, abych nezapomněl ručně uvolnit uzdu zadní nápravě.
Pro jistotu polechtám pravý pedál pod nohama, abych se ujistil, že koně dýchají čerstvý vzduch a jsou připraveny podat brilantní výkon. Musím hodně napínat uši, abych v tom tichu kolem sebe vůbec zaregistroval jejich tiché zařechtání. Ručička jednoho budíku ale vykazovala zvýšený tep všech koní. Při troše doladění ušního laloku si budeme rozumět velmi dobře. Když se těch 143 srdcí rozbuší na 4000 tepů za minutu, je slyšet, že trhání asfaltu nebude problém. Jo, tak to si budeme opravdu rozumět, už jsem si naladil uši. Intuice mě nezklamala a nalézám potřebné doplňky na místech, kde bych je očekával. Počítač hlásí, že máme 1,8 litru spotřebu paliva, konkrétně v tomto případě nafty. Asi bych tu nemusel tak dlouho sedět na jednom místě a měl bych konečně popohnat koně vpřed.
Lehce jsem sešlápnul prostřední pedál a pravačkou uvolnil uzdu mému spřežení až na samé dno. Sešlapávám levý pedál až k zemi a pravačkou si laxně, ale s přesností na milimetry řadím jedničku. Přece jen musíme začínat pomalu a postupně. Pouštím prostřední pedál a jemně levým pedálem testuju záběr spojky. Je lehká a lechtivá, bere dobře, pomalu a s jistou dávkou sebevědomí. To mám rád. Říkám si, co když zapomenu na pravý pedál. Nic se nestalo, koně se daly do tahu i bez něj. Přímočaře a bez náznaku, že bychom si zaskákali. No, upřímně řečeno, na parkur dnes rozhodně nemám náladu. Osmělil jsem se po několika trénincích a jemně protáhnul sval na pravé noze. Dělá mi to dobře, mému spřežení taky. Táhnou jako draci! Zkouším pozdvihnout rychlost na dvojku. Jde to hladce, jemně až skoro něžně. Spojka mi sedí, i ten pravý pedál je hezky níže než ty dva zbývající vlevo. Má to své výhody. Při vzpomínce na Škodu Formana, kdy jsem spolu s brzdou mačkal i plyn a naopak, se tenhle kočár nedá srovnávat. Přicházejí první zkoušky podvozku. Žíhnu zatáčku, úplně jsem zapomněl, že je náledí. Náledí...!!!??? Podvozek se tváří jako bych jel po suchém asfaltu. I tak nebudu riskovat. Přece jen, teď jsem vyjel ze salónu. Drží se potvůrka při zemi. Odpich za kruhovým objezdem naznačoval něco o tom, že protikluzový systém dobře rozděluje hnací sílu na deferenciálu rozvodovky a žádná koňská síla nepříjde nazmar. Ve velkých a dobře propracovaných zpětných zrcátkách jsem zjistil, že jsem za sebou nechal hodně volného místa pro ty, kteří mají tendenci se narvat mezi auta v koloně. Říznul jsem v mém vlastním stylu další dva kruhové objezdy. Kdo mě zná, ví jak to dělám, ale všeho s Mirkem. Pardóóón, s mírou! Je čas na to protáhnout si brko a trošku se proletět.
Tahám trojku až skoro na 80. Je to hned, má tendenci mi přerůst nad hlavu. Ne ne ne, za čtyři! V sedmdesátce si drží svých 1900 otáček a tváří se, že má chuť, ale ještě nezačala dálnice. Poslední křižovatka na zelenou a zkusíme trošku přimáčknout ten pravý pedál k zemi. Aha...! Najednou je tu stovka. Nějak rychle. To bych nečekal. Nevadí! Hážu tam pětku a jemně zkouším s tím pedálem to stejné. Má to grády, koně pulzují, je tam stopětadvacet. Zvažuju snížit spotřebu a lehce si tam drcnu šestku. Jo! Šestku!!! Tenhle kočár tam má i šestku! Držím to na stotřicítce. Měl bych se stydět, tolik se tu nesmí jezdit! Zatímco počítač ukazoval při rozjezdu za kruhovým objezdem spotřebu 9,8 litrů, teď se koně uskromnily a počítač se usmívá se spotřebou 4,1 litrů na 100 km. Dlouhodobě!
Myslím, že přišel čas zkusit trošku přitáhnout opratě a vyzkoušet ABS, EBD a ještě nějaký ten stabilizátor. Za mnou a přede mnou nikdo. Dupnul jsem na ni, brzdu jednu! Kromě toho, že se mi ledvinka odtáhla od bříška asi o 3 cm vpřed i s mými špečky, které jakobych neměl, zjistil jsem, že stojím a rychloměrová ručička se znechuceně dotkla nuly. Nedivím se ji, taky by se mi nelíbil takový rychlý zvrat z ničeho nic, ale zkusit se to občas musí! Na té namrzlé cestě jsem neslyšel nadávat pneumatiky, za to jsem slyšel brblat ABS. Svižným tempem jsem se vydal k domovu. Tak a je doma. Už mi stojí před domem - Mazda 5. Kočár má své kouzlo - lůžkovou úpravu, ale o tom se s vámi budu kochat, až ji vyzkouším v praxi, pokud k tomu tedy dojde. Teď si jdu odpočinout, abych zítra probudil koňské spřežení, které uchovávám v garáži. To je o 5 let starší, ale má můj respekt. Miluju ty koně pod kapotou, není jich tam zrovna 143, ale jenom něco málo přes sto. Přesto natruc měnit kočár nebudu!!! Soused, co má obývák vedle mého, mě totiž předběhl. Ale aspoň jsem se svezl! A částečně jsem uspokojil mou touhu alespoň v rovině rozumu, že jsem to aspoň zkusil a projel se. A tak moje stará dobrá Mazda Premacy nemusí mít vrásky na čele. Ještě si ji několik let nechám.
Obrázky Mazdy 5 byly převzaty z oficiálního webu Mazda motors Japan.